Austrálie

Teda ona už půlka předchozího povídání vznikla na téhleté klávesnici. Každopádně autory byli spolucestující. Neklademe si za úkol sepsat naší cestu den po dni, takže to bude pár postřehů za všechny předchozí dny. Tak trochu se nám totiž lepí smůla na paty.

 

Začalo to notebookem, který nešel nastartovat. Posléze začal dělat problémy naš fotoaparát značky Nikon, bohužel se postupem času zauzlil do stavu, kdy nefotí vůbec. Asi ty teploty a vlhkost nedělají technice dobře.

 

Jak už bylo zmíněno, pro opravu počítače postačilo navštívit počítačovou prodejnu a cca 20 napětí. Nikon je ale jiná liga. Cesta za signálem z Nitmiluku mu bohužel nestačila, volání do Čech směřovalo na oficiální servis. Ortel technika je neúprosný, podlě něj nic jiného než návštěva servisu nepomůže, navíc jak sám přiznáva, v Praze by to na místě nevyřešili. Konzultace s profesorem Žbánkem (kolega nikonista) sice přinesla několik dalších nápadů, ale Nikon se zlomit nenechal. Přehrál jsem ještě firmware a dneska navštívil velkého prodejce v Cairns. Fotoaparát si nakonec našel své místo v kufru, kde se ohřeje minimálně do doby, než se dostaneme do okolí Brisbane, kde je oficiální servisní místo (cca 2 týdny). A když už jsme byli v té prodejně, poohlídli jsme se po něčem novém. Takže hurá, fotky budou, jen ta kvalita...

K té smůle další příhoda. Takle se koupeme v křišťálově čisté vodě Florence falls a najednou jsem si uvědomil, že mi chybí buďto snubní prsten, nebo přebývá manželka :o) Přece jen je to kus zlata, takže jsem jako delfínek vyskočil z vody a zaběhl do auta pro potápěčské brýle se šnorchlem. No byly to nervy, ale vyplatilo se a vše dobře dopadlo.

A snad poslední nepříjemnost pochází z dnešního rána. Domluvili jsme se, že se ráno sejdeme u auta v 5 hodin a vyrazíme na letiště. Snídat nebudeme, proto nám stačí vstávat 4:40. Nařídili jsme si budíka a za hluku klimatizace šli spát. Probudilo nás klepání na dvěře skoro přesně 5:05. Byl to fofr umocněný tím, že na nás pod kufrem čekal zatím největší pavouk, jakého jsme tu viděli. Eva je sice trochu jako rybář, podle ní měl něco okolo metru, ale v mých rozespalých očich to byl kus, který sice bohatě přesahuje rozměry čehokoliv u nás, ale tarantule to nebyla.

Zítra se jdeme potápět a díky úspěšnému nákupu (stalo se nemožné, rozhodl jsem se v obchodě na počkání a dokonce dal na radu prodejce) se snad budeme moci těšit na pár fotografií podvodního světa. Možná budou i pohyblivé obrázky.

A na závěr prvního týdne přišlá malá změna. Sice je ještě příjemnější cestovat ve čtyřech, ale proč to nezkusit ve dvou. Nebylo to ponorkovou nemocí (snad). Výsledná cena sice bude o trochu vyšší, ale asi to bude stát za to. Vhodné páry se rozhodly nadále nesdílet jedno vozidlo a trochu si cesty přizpůsobít vlastním potřebám.